Paspatálie

Tomáš Koutecký

Přiznejme si, že expedice, na kterých se všechno daří a nenastane žádný zádrhel, jsou jaksi podivné. Potom totiž nepřipomínají dobrodružnou výpravu, ale spíš zájezd s renomovanou cestovní kanceláří, bez možnosti ovlivnit program, zaimprovizovat si, zažít trochu nejistoty, zkrátka se cestovatelsky řádně realizovat. Stalo se nám to letos v Rusku. Počasí nad očekávání příznivé, vybavení v pořádku, byrokracie přiměřená, prostě takhle by se měsíc a půl u našeho velkého východního souseda rozhodně trávit neměl. Štěstěna se však naštěstí nešla projít na druhou polokouli, a tak se v závěru expedice dostavilo nečekané zpestření.

Začalo to asi týden před odletem domů za klidného večera na břehu šplouchajícího Bajkalu. Ležel jsem na pomalu již vychladlém písku a vzpomínal na minulé týdny strávené v pohoří Sichote Alin u Vladivostoku a na vulkánech Kamčatky. Najednou jsem si uvědomil, že mě do stehna netlačí kapsa od kalhot, ve které obvykle mívám doklady. Bylo tomu tak proto, že tam skutečně nebyly. A nenašel jsem je ani v bundě, kraťasech, dokonce i hledání v batohu bylo bezvýsledné. Nakonec tedy nezbylo, než se ráno rozloučit s kamarády a vydat se napospas mocným a nevyzpytatelným ruským úřadům.

První cesta vedla na policejní stanici v městečku Usť-Barguzin, které bylo, co by kamenem dohodil. Čekali byste, že pro ruského policistu bude cizinec (inostranec) uprostřed Asie bez pasu, platného víza a alespoň komunikativní znalosti ruského jazyka něco nepředstavitelného a naprosto nepřípustného? Omyl! Službu konající kapitán mi celkem bez zájmu oznámil, že s tím nemůže nic dělat, a ať si prý vše vyřídím v 250 km vzdáleném Ulan Ude. Jel jsem tedy do Ulan-Ude, hlavního města Burjatské republiky, kde na náměstí najdete největší hlavu Lenina v Rusku. Dorazil jsem tam však až na večer, tedy v době, kdy snad nikde na světě nelze čekat, že by státní instituce úřadovaly. Nasedl jsem proto raději opět do mikroautobusu (maršrutky) a po dalších pěti stech kilometrech vystoupil v Irkutsku, kde se mě ujali přátelé z tamní university. S profesorkou matematiky jsme pak dopoledne vyrazili na policejní stanici. Cestou jsem dostal přesné instrukce, co a jak říkat. Myslíte, že před ruskými silovými složkami je vhodné mluvit pravdu? Zase špatně! V žádném případě! Tak jsem na „milici“ s ledovou tváří tvrdil, že pas byl nešťastně ztracen u kostela, který stál hned za rohem. Taková ztráta dokladů, ale jistě i cokoliv jiného, se totiž musí vyřídit na služebně policejního okrsku, kde k tomu došlo. Kdybych tedy řekl, že to bylo v Usť-Barguzinu, musel bych se asi projet těch 750 km zpátky. Pak jsme začali sepisovat protokol. Vše se pořizovalo ručně psací azbukou, takže když jsem to podepisoval, neměl jsem ani tušení, co je tam napsáno. Velmi pomohly xerokopie pasu a víza, které jsem naštěstí měl. Následně službu konající policista přepsal celé hlášení na počítači, nechal podepsat náčelníkem a byli jsme propuštěni.

Nyní bylo potřeba se spojit s ambasádou v Moskvě. Opět žádný problém! Stačilo zajít do jedné cestovní kanceláře, odkud mě nechali zadarmo telefonovat přes 5 časových pásem a místo ceny hovoru je trápilo, že jim blokuji linku. A na otázku, jak se mám dostat do Moskvy mi odpověděli, že přece letadlem, když mám letenku. Skutečně za několik dní, jsem stál na irkutském letišti u odbavení se všemi členy naší expedice, kteří se zatím vrátili z toulek po poloostrově Svatý nos a bez jakýchkoliv problémů nás po pár hodinách vítala ruská metropole. Tedy vítala vlastně jenom mě, protože ostatní plynule pokračovali tranzitním prostorem na letadlo do Prahy, kam jsem však bez dokladů přece jen nebyl vpuštěn.

Česká ambasáda leží v centru Moskvy nedaleko Běloruského nádraží. Náhradní cestovní doklad vám tam během dvou hodin vystaví ochotný pan Miroslav, který když zjistí, že jste z Moravy, radostně zakroutí hlavou a zvolá: „to není možný, pasy snad ztrácejí jen Moraváci. Nikoho z Čech jsem tu ještě neměl!“. Takže jestli je někdo z vás ze západní části republiky, snažte se prosím v Rusku svůj pas řádně opatrovat, ať nekazíte panu Miroslavovi statistiku. Vyzbrojen cestovním průkazem a notnou dávkou optimizmu jsem se vrátil na letiště a zakoupil novou letenku. Pozitivní nálada mi však poněkud povadla, když mi paní na check-in odmítla vystavit palubní vstupenku s odůvodněním, že nemám vízum. Na otázku, jak mě tedy před pěti minutami mohli prodat letenku, jen pokrčila rameny a zavolala nadřízenou, která rovněž pokrčila rameny a poslala pro ještě víc nadřízenou. A tak to šlo dál až nakonec civilní zaměstnance vystřídali celníci. Letadlo už mělo zpoždění, když nakonec ten nejnadřízenější nadřízený celník mávl rukou a uvolnil tak poněkud zadrhlé kolo dějin.

Dneska mám již pas nový, dokonce i s biometrickými údaji. Ale zbavovat se ho nejspíš v dohledné době nebudu, protože přiznejme si, zas tak velká zábava to vlastně nebyla. Jistě se najdou i lepší adrenalinové sporty.

Vybavení členů týmu zabývajích se výzkumem borovice zakrslé zajišťuje firma HUMI OUTDOOR s.r.o. – www.humi.cz